Pozor, následuje megafňuk bezmála padesátníka.
Včera jsem byl v práci. Mám za sebou 11 dnů na kolech bez přestávky a právě včera jsem to zakončil dlouhou noční službou.
A jak jsem tak kroužil mezi městy, najednou mě přepadla slušná vzpomínací deprese.
Víte vy co, když mě bylo 18, chodili jsme s kamarádkou na vycházky po městě. Jenom jsme chodili, pomalu se “očuchávali”… A všechny tyhle vycházky pomalu směřovaly k tomu “Chytí mě za ruku?”, “Dá mi pusu?”
Dneska? Sedí spolu na zastávce, metr od sebe, koukají do mobilu a možná přes TikTok píšou kamarádům “Měl jsem rande a sedí vedle mě”. Možná se i spolu sledují a tyhle posty si navzájem čtou.
Děcka, víte vy co? Ta pusa, nebo tak jako “omylem” podaná ruka byla lepší jak milion lajků, veřte mi. Vykašlete se na mobily, socky, lajky. Žijte skutečný život. Jednou budete jen vzpomínat, tak ať máte na co.